Jenže, jak už to tak bývá, i v pohádkách není vše pořád jen růžové, i v nich se občas objeví mráček, někdy i mrak. A tu se stalo, že se páni radní rozhodli, možná v dobré víře, že by se město mohlo rozšířit.
Nechali tedy prodat bývalý Kounicův dvůr a velké městské pozemky na Zelnicích soukromým stavitelům, aby na nich vybudovali nové domy a byty. Kromě toho naplánovali, kde všude se může ještě stavět. Stavělo se a staví.
Asi před rokem vítr přivanul černý mrak a v něm jsou schovaní další investoři, kteří chtějí naše malebné město zastavět všude, kde to jde, a dokonce i tam, kde bylo plánováno, že lidé najdou práci a obživu. Mít práci ve Slavkově prý není třeba, najdou ji v Brně.
Celkem přirozeně jsou znepokojeni, bojí se, že nekontrolovatelná výstavba může pokračovat, a navýšit tak počet obyvatel o tři až čtyři tisíce, i aut přibude. Potom už ale vůbec nebude dostatek míst ve školkách a školách pro děti, ani dost lékařů na poliklinice, kteří by mohli pečovat o pacienty. Ulice budou plné aut, nebudeme mít kde parkovat, už dnes je to problém. Každý den se odtud pohrnou tisíce aut, vezoucí lidi do práce, tam i zpět. Z krásného Slavkova se stane předměstí Brna.
V každé pohádce se objeví hrdina, který všechno vyřeší, zázračně splní úkoly a vše v dobré obrátí. Může se to ale stát i tady? V reálném životě? Ano, může. Hrdiny ovšem v tomto případě budou ti obyvatelé Slavkova, kteří půjdou k volbám. A stejně jako my se rozhodnou…
Přijíždím na poslední chvíli. Je tu zmatek, nemám kde zaparkovat. Přibržďuji u rušné křižovatky, děti rychle berou aktovky a spěchají na kraj chodníku. Je to tu každý den nebezpečné. Rychle se otáčím a doufám, že se za mnou nepřiřítí jiný rodič, který jako já „vyhodí“ děti u školy a pospíchá do práce…
Sedím si pod stromem na lavičce v aleji, a je mi skvěle. Dnes je velké parno, přes 30 °C ve stínu, mně se ale dýchá dobře. Vyrazila jsem na krátkou letní procházku se svou malou dcerou, která poklidně spí v kočárku pod stromy. Jsem ráda za naše mohutné stromy, že tvoří příjemné klima i v blízkém centru města…
Doba je velmi složitá. Cítíme se nejistě, stejně jako vy, máme strach z navýšení cen energií, denně se na nás valí negativní zprávy. Očekáváme, že se bude rozšiřovat i počet sociálně slabých občanů. Je potřeba, aby se město v krizových situacích stalo oporou svým občanům.
Jak se postavit k tomu, co se stalo s naším městem? Jak ho uchránit před další masivní bytovou výstavbou? Co se stane, když tu přibude tři tisíce lidí? Co s těmi všemi auty? Kam budou chodit děti do školy? Kam budeme chodit k lékařům? To jsou otázky, které si jistě kladete stejně jako my. Jak z toho ven?
Hynku a Maruško, můj muž, Jirka Tesák, vás přivedl do politiky. Debatami nad Slavkovem jsme společně strávili spoustu příjemných hodin. Jsem ráda, že se KDU-ČSL podařilo získat ve Slavkově tak mladé a vzdělané kandidáty do komunálních voleb. Zajímá mě, jaké jsou vaše priority, co můžete nabídnout městu vy osobně. Mám na vás pár otázek…
Mojí vizí je město, kde se bude dobře žít nejen nám, ale i našim potomkům. Město s historií, ale zároveň se smyslem pro nové technologie, kde zeleň neustupuje betonu a asfaltu. Chci město, které nebude sloužit jen k přespávání, ale ke kterému obyvatelé mají vztah. Slavkov by měl být místem, kde sportovní duch roste jak u dětí, tak dospělých. Přeji si na radnici lidi, kterým záleží více na lidech než na domech. Vedení, jejichž zásluhy budou motivací pro příští generace.
Slavkov - město k žití, k práci, ke vzdělání i k odpočinku. Všechny tyto charakteristiky bych Slavkovu přál, aby si udržel i nadále a pokud to bude alespoň trochu možné, tak aby se v nich posouval stále dál. Pohybuji se v oboru stavebnictví, tak věřím, že své znalosti mohu využít i při důležitých jednáních o rozvoji města.
Již 22 let pracuji ve školství a čím déle na této pozici setrvávám, tím více vnímám potřebu věnovat se dětem a dospívajícím, protože oni jsou budoucností. Líbí se mi citát od A. de Saint-Exupéryho: “Děti se mají vychovávat tak, aby se později nevlekly smutně životem a aby nenechaly všechny poklady a krásy světa shnít jen proto, že by k nim nenalezly klíč. A úkolem nás dopělých je jim v tom pomáhat.”